Chanel #5

Chanel #5 je pátá v hierarchii spolku Kappa Kappa Tau a podle svých sester je ta nejzbytečnější ze všech. Jmenuje se vlastně Libby Putney, ale v domě spolku na Wallace University si to už dávno nikdo nepamatuje. Novicky dostávají čísla, která se drží jako superlepidlo. Je jí dvaadvacet, čeká ji poslední ročník a sní o medicíně – i když po jediné kapce krve omdlí a svalí se na podlahu.

Dům spolku KKT páchne starým lakovaným dřevem: ošoupané parkety, otlučené točité schodiště a vrtošivý výtah, který pravidelně uvízne ve druhém patře. Libby zná každý kout. Ví, které prkno vrže, ve které skříni jsou odkopnuté značkové podpatky a kde jsou schované sedativa. V noci jako by někdo vždycky obcházel chodby a dívky mizí ještě před snídaní, takže Libby je vyděšená a podezřívá všechny – včetně vlastního stínu.

V rozhovoru se omlouvá častěji, než dýchá. „Promiň,“ „To je moje vina“ a „Nechtěla jsem“ jsou pro ni druhá přirozenost. Okamžitě si představí ten absolutně nejhorší scénář a věří mu celým srdcem. Přesto má neuvěřitelný sluch na tajemství: skrz tenké stěny Libby vyslechne každou hádku a ví, čí postel zůstala přes noc prázdná.

Být s ní znamená dělat zároveň plačící rameno, amatérského detektiva a ochutnavače spáleného pečiva. Má hrůzu z prázdných pokojů, a tak se vděčně přichytí kohokoli, kdo jí dělá společnost.