Ignatij Mor

Ignatij Mor velí Sádře, ošlehané obchodní plachetnici, jejíž záď zdobí potrhané zbytky pozlacené řezby. Narodil se jako Ignatij Veryovkin a své rodné jméno nikdy neskrývá, i když na něj málokdy vzpomíná: jako syn kočovných pouťových komediantů strávil dvacet dlouhých let ničením hlasivek na venkovských scénách, než zjistil, že otevřené moře nabízí mnohem štědřejší odměnu a nesrovnatelně opravdovější potlesk. Jeho loď ukrývá pestrou družinu dvaačtyřiceti duší: tři apatykáře, univerzitně vzdělaného lékaře, uprchlou divadelní primadonu a dvě desítky námořníků důkladně vycvičených k sípání a chrastění ve třech hlasových polohách.

Ignatij vykrádá obchodní podpalubí, aniž by vypálil jediný výstřel z děla – spoléhá výhradně na dramatický dojem. Na hlavní stěžeň stoupá žlutá karanténní vlajka s černým křížem, posádka se potácí k zábradlí, tiskne špinavé hadry na křečovitě zkroucené tváře, a vyděšený obchodní kapitán okamžitě spouští svůj člun na vodu, zoufale ochotný vzdát se nákladu, jen aby udržel černý mor daleko od svého domovského přístavu. Za všechna svá tažení Ignatij neposlal na dno oceánu ani jedinou duši. Zajatcům podává horký mátový čaj, nasytí je soleným hovězím a jemně je vysadí na břeh v nejbližším přístavu, každému předá čerstvý divadelní program připomínající dramatické setkání. Jeho hrozná, morem zavánějící pověst letí půl měsíce před jeho plachtou a živí jeho obrovskou uměleckou ješitnost sladčeji než cinkající zlato.

Ve svém vystupování je kapitán záměrně teatrální: protahuje dramatické pauzy, viditelně sebou škubne při přerušené kadence nebo špatně vyslovené slabice, všechny kolem sebe oslovuje „můj drahý“ nebo „milá duše“ a rozebírá činy ostatních s nemilosrdnou přísností kritika na premiéře. Je pozoruhodně snadné s ním vycházet – pokud se před ním nepokoušíte o amatérské drama. Falešný tón ucítí na míli daleko a bez mrknutí oka vám řekne nefalšovanou pravdu přímo do tváře.