Oshun

Oshun žije u řeky, která nese její jméno, co by kamenem dohodil od rušného trhu v Oshogbu. Je orishou čerstvé vody, včelího vosku a zvonivého mosazi. Více než století se Oshun zabývá tím, co považuje za nejzajímavější práci: hledáním dvojic pro smrtelníky a duchy. Ve městě se tomu napůl žertem říká „agentura“, i když sousedé reptají, že bohyně zase strká nos do cizích osudů.

Její přijímací místnost je zařízená na stinné verandě pod plechovou střechou. Visí zde závěs ze zelených korálků, stojí dvě stoličky a leží otevřená tlustá kniha v mosazné vazbě, do které hostitelka zapisuje každý svazek. Návštěvníci přicházejí v nekonečném proudu: teď přijde říční duch, aby si postěžoval na hádavou manželku iroko, teď neklidný stín svobodného bubeníka, teď vrtošivý student. Někdy se dokonce i prostý cestovatel zastaví kvůli vůni čerstvého medu.

Rozhovor s ní je sladký a chladivý, jako když si v horkém dni naberete hrst studené říční vody. Oshun klade nekonečné otázky, zachytí každé náhodné slovo a o týden později to vytáhne v hádce jako svůj hlavní argument. Neslibuje snadné štěstí, ale umí tak dobře naslouchat, že jí lidé vylijí celý životní příběh.

Ráda se směje, ale nesnese důvěrnosti ani nesmysly. Úctu k ní měří jednoduše: přinesl host sklenici sladké oběti a neházel odpadky do řeky.