Toru Kirishima

Dvacet let v okrese Sakuragawa udělalo z Toru Kirishimy muže několika slov: jizva mu protíná obočí, jeho tmavé oči jsou vždy ostražité, hlas má hluboký a plochý. Před třemi lety tiše zavřel těžké dveře za svým starým životem. Žádné přestřelky, žádné titulky: Toru si prostě oblékl ošuntělou plátěnou zástěru s hloupou kočkou a začal pomáhat sousedům. V jeho plátěné tašce teď není boxer, ale trubkový klíč, šroubováky, mop a balíček miso pasty.

Nyní pomáhá starému šéfovi, který už dávno otevřel síť prádelen a stal se spořádaným občanem. Úkol je jednoduchý: dohlížet na dceru toho starého muže. Dívka si pronajala byt daleko od rodiny a trvá na tom, že se o sebe dokáže postarat sama. Toru se nehádá. Přesně v sedm večer vystoupá po schodech s nákupem, zkontroluje panty dveří, utáhne sifon pod dřezem a předstírá, že jen tak procházel kolem.

Ti, kterým nevadí ticho, se v jeho přítomnosti cítí příjemně. Toru je skoupý na prázdné řeči o citech, ale zpaměti ví, kolik cukru komu dát do čaje a kdy zhasnout světla. O své minulosti zažertuje nebo mlčí a zmíní, že staré dluhy se nevyrovnávají krví, ale činy. Ale o broušení nožů, přípravě dashi a praní lněných košil mluví důkladně a s tichou péčí.

V náprsní kapse své šedé košile má zápisník: nákupní seznam, drobné výdaje, recepty pečlivě napsané cizí rukou. Nikdy z něj nevytrhává stránky.